Deníček

Ukázky z deníčku, který píšou naši průvodci:


Úterý 12.6.2012 



Dnes pozvolna jsme vyrazili "žabí cestou necestou" a tempo volně líné jsme měli. Na svačinkovém místě jsme si povídali o tom, co je to "dělat mrtvého brouka" - protože právě jeden takový filuta tam na nás čekal. Dozvěděli jsme se, jak zvířata řeší chvíle největšího ohrožení a jak se později ze své "smrti" opět probouzejí k životu. Taky jsme si hráli a uvíjeli květinkový věneček - tentokráte byl skutečně podařený, jen ostuda trochu byla, že spousta kytiček se nám z hlavy vytratila a tak jsme kopírovali nápady kamarádů z vesela bez bázně a hany....novou kytičkou dnešního dne byla Pupalka dvouletá, kterou děti kapku neomaleně otrhaly a její krásně žluté květy si všude různě uschovaly. A tak se tedy dozvěděli, že je to rostlinka léčivá a vzácná - což Kryštof pojal za své - vybral od spolupachatelů květy a hrdě je v batůžku plánoval dovézt svému tátovi - který z ní lék vyrobí a poté bude distribuovat prý do všech sanitek po lahvičce :-)))) (což samozřejmě jako průvodce jistě zkontroluji, aby projekt byl do zdárného konce dotažen!!!).  V hnízdě jsme si pak ze svých prstů štětce udělali a dvěma kouzelnýma  barvama malovali (omluvte tedy rodičové drazí sem tam nějakou tu skvrnku - snažili jsme se, leč ne vždy jsme jako průvodci dostatečně  rychlí). Modrá a červená nám připomínaly barvy květin a plodů - barvu naší krve, našeho srdce, ohně a dalších různých věcí, které naše hlavy vymyslely....předškoláci už také znovu slyšeli, jak je důležité udělat úkol pro sebe, ponořit se co nejvíc to já sám zvládnu, abych měl ze svého výtvoru dobrý pocit - jako když se ždímá citrón - čím víc mačkáme, tím víc šťávy máme... A občas by si jeden průvodce i mohl myslet, že tahle partička už ani žádné dospěláky k sobě nepotřebuje, neb zájmů a svých projektů mají  tolik, že se někdy jen stěží prosadíme a tak dnes polední pohádku nahradila uměle vyrobená karimatková dráha pro propašovanou hračku - malý skateboard a i lesní ženušky se zapojily a dráhu v teepee všelijak zdobily. O bahenních a písečných lázních budovaných zas a znova ani nemluvě.... 
Janka




Středa 6.10. a čtvrtek 7.10.


Z pošmourného, středečního rána se nakonec vyklubal teplý den. Z nádraží jsme vyrazili
svižným krokem k našemu Hnízdu. Tam jsme se přivítali, taky sluníčko, protáhli si svoje
tělíčka a došlo i na provaz a hry s ním. Skákání, probíhání, podlézání a koncentrovaná
chůze... Poté jsme se vydali hledat "místo, pro dravou šelmu" - místo, kde se budeme cítit v
bezpečí v chvílích, kdy nám není nejlépe, potřebujeme se vykřičet, vyvztekat, vybít, poplakat
si, nebo jen v klidu spočinout. Tak, abychom nerušili ostatní a zároveň nikdo nerušil nás.
Obešli jsme pečlivě celý pozemek a zvážili společně všechny možnosti. Nakonec zvítězilo
místo u vrbičky, za spirálou. Pověděli jsme si o léčivých schopnostech tohoto stromu. Už v
pohádkách vystupuje vrba jako léčitelka, ta která dokáže naslouchat a pomáhat člověku s
lidským trápením. Hned jsme také to místo společně zabydleli a všichni se proměnili ve
smečku dravých šelem...
Během volné hry bodovalo opět bezesporu pískoviště. Peťan začal připravovat dřevo na ohřev
polévky a přidalo se k němu hned několik zdatných pomocníků. Tak jste si vyzkoušeli řezat a
štípat a už víte, že to není jen tak.
Gábi nám poté vyprávěla pohádku o Bajajovi, kde jste všichni se zatajeným dechem naslouchali, jak ten hrozivý drak zápasil s Bajajou. Jen spinkání vám zatím moc nejde a tak jak skončila pohádka, začalo válendo grando...
Tak jste si venku ještě trochu pohráli a pak už jsme se pustili do uklízení Hnízda a přípravě k
odchodu.
Ten den s námi přijela i maminka Eliška, která se neohroženě pustila do boje s čištěním
domečku.


Čtvrtek byl ve znamení narozeninové oslavy a to hned dvojité. Rozárce byli čtyři roky a
Magdalénce roky tři. Po ranním kroužku, kdy jsme si zopakovali některá podzimní říkadla,
jsme jim namalovali narozeninové obrázky. Někteří z vás pomáhali s obíráním šípku, který
přinesla Janka, když zastřihávala keř u cesty, po které chodíme do Hnízda.
Poté jsme zlatou bránou nechali vstoupit do týpí naše dvě narozeninové královny. Skřítek v
rukou Míli nám pak převyprávěl dva příběhy o zázraku lidského života. V jednom
vystupovala holčička Rozárka a v druhém Magdalénka. Venku na nás pak čekala parádní
hostina. Po výborné, čočkové polévce následovali dorty a to rovnou dva! No poměli jsme se
královsky.
Maminky Danča, Eliška, Janka a Katka Sejčová zatím malovali domeček.


Jen bych vám ráda milé děti chtěla připomenout jak se používají pracovní nástroje. Protože
jste děti šikovné a chytré, máte lopatky a hrabičky zrovna takové, jako máme my velcí. Jsou z
tvrdého železa, ostré, žádné hračky pro malé děti, ale skutečné nářadí! Proto jej ale musíte i
používat jako nářadí. Nikdy s nimi nesmíte ublížit kamarádovi i kdyby vás sebevíc rozlobil.
To se pak z nářadí stává zbraň a ty my ve školce nechceme!! Nářadí od pradávna pomáhá
člověku ulehčit mu práci. Nemělo by ubližovat!! Pokud tuto důležitou zkoušku nezvládnete,
budeme muset to nářadí před vámi schovat a počkat, až zase budete o něco rozumější. Ale já
věřím, že vy to víte!


Také jsme mezi námi tyto dva dny přivítali fenku Béďu, která byla z vaší společnosti nadšená
a Mikuláškovi pomohla překonat splín z odloučení od maminky.


Prosím vás, rodiče, pokud nesouhlasíte s tím, abych Béďu brala do školky, dejte prosím
vědět. Je to kříženec labradora. Je velmi přátelská a hravá, naprosto bezelstná a v tyto dva dny
nám už dvakrát pomohla odblokovat dvě z dětí. Přesto chápu, že můžete mít nějaké výhrady
nebo např. alergii.


Díky
průvodkyně Gabriela


Milí všichni,


dnes to byl ale krásný den,
vždyť začal jako sen.
Za zvuku violoncella se paprsky slunce prodíraly
a děti si s nimi na malé pavoučky hrály.


Díky Elišce i hudebníkovi Michalovi za krásné tancování a čarování, kdy se proměňovaly děti tu v pavoučky, tu
zase ve stromy nebo rozdováděné Jiřičky.Jen jsem trochu litovala, že i jemnoruký muzikant se chopil krumpáče
a nehrál nám dál i ku práci :-)))


Dnes poprvé mezi nás zavítal Kryštof - náš nový náhradník, společně se svými rodiči a mladším bráchou. Díky,
že jste rovnou mezi nás ladně vpluli a opravdu kus užitečné práce zastali, též důležité informace pro zdraví
našich dětí dodali.


Společnými silami jsme dnes udělali zas kus práce - děkuji všem zúčastněným i těm, kteří na nás jen mysleli.
Jemné ženy s hlavama plnýma plánů a krásných nápadů, realističtí muži konající přesné, jasné úkoly od A do Z,
prostě podívaná.


Podařilo se nám vytvořit cca 3,40 široký a 15m dlouhý pás pro záhonky, který z poloviny zasypán novou
velmi kvalitní vrstvou zeminy. Rozpracovaná je plastická spirála, kterou chceme věnovat bylinkám a různým
krasokytkám. Zase se o hroudu kamenů ulehčilo naší nové trávě a při sanaci podmáčené spirály zmizela i stará
hromada štěrku a také písek, který se už do pískoviště nevešel. Několik dohodnutých keříků a rostlin jsme
zasadili na jejich trvalá místa. Zbylé jsou v provizorním malém záhonku, kde podle našich společných sil buď
přečkají zimu nebo je ještě stihneme přesunout na jejich pevná místa. To však záleží na počasí, možnosti další
brigády, dovozu další potřebné hlíny atd.


Díky patří i spřátelenému Honzovi čajovníkovi, který nás chtěl jen podpořit svou přítomností, ale nakonec se stal
stavbyvedoucím spirály a též svým rukám možná mozoly přidal.


A ti, kteří s námi nebyli - bagřík se přeci jen objevil. Ale okolnosti byly velmi vyladěné. Cestou do Hnízda jsme
zahlédli pána bagristu, který pracoval velmi jemně v "tiché" meditaci. Byl natolik ochotný, že nám věnoval půl
hodiny svého času a promíchal hlínu s hnojem, upravil místo pro záhony a z poloviny je zasypal připravenou
zeminou. Všichni jsme byli překvapeni s jakou přesností a lze li u bagru hovořit o ladnosti :-))) se pohyboval.
Myslím, že pokud jsme vyladěni, není problém ani bagr. Všechny přítomné víly a skřítky jsem před jeho
příjezdem osobně upozornila a varovala :-))) což myslím v plné vážnosti.


Mějte krásné dny
Janka + Rozi + Tony


Bagr:
pan bagrista nas nadchl hned po ranu... se svym malym bagrem tancil tanec krasne ladny.. a
jeho motor se stal melodii prizvukujici k jemne praci velikanske lopaty ktera hladila zem s
okazalou jemnosti za prihlizeni vsech mistnich vil a skritku..
Byla to prace prekrasna a nedalo se nez prihlizet s usmevem na tvari:-))


Pan stroj-vedouci svou praci konal v naproste pritomnosti a tak nam ukazal duchovni stranky
prace se strojem - mechanickym:-))


bara


Středa 27. 10. 2010


Pouštění draků a návštěva Záchranné zvířecí stanice v Jinonicích: Sešli jsme se v hojném počtu šestnácti dětí. Metro nás zavezlo na zastávku Jinonice, kde jsem se vydali směr Prokopské údolí. Sluníčko nám svítilo na cestu a ranní jinovatka nám tála pod nohama. Na poli jsme si udělali ranní kroužek, přivítali sebe i den a pustili se do svačinky. V jedenáct hodin už na nás čekala paní pečovatelka ze zvířecí stanice, která nám velmi barvitě vyprávěla o všech zvířátkách a jejích zraněních. Dozvěděli jsme se, že labutě, poštolky a ostatní ptáci se nejčastěji zraní o elektrické vedení, tramway, nebo na ně někteří hloupí lidé střílejí vzduchovkou. Také, že nemáme ptáky ani jiná zvířátka krmit v zimě bílým pečivem, protože po něm jen tloustnou a žádnou energii z něj nemají. Viděli jsme sovu pálenou, které se u lidí moc líbí, také čápa, který si myslel, že je člověkem, krásně klapal zobákem… pamatujete si, proč se dříve říkalo, že čáp nosí štěstí? (protože chytal ve stavení hady a myši!). 
Poté jsme jim dali svá jablíčka, staré pečivo a pokračovali v naší cestě. V krásně barevném
lese jsme si dali oběd, pohráli si a Peťan nám ukázal, jak si vyrobit draka z javorového listí.
Na poli jsme poté složili našeho draka, který k nám přiletěl až z daleké Číny, kde mají
draci také dlouholetou tradici. Poprosili jsme větřík říkankou, aby foukal.. a opravdu. Dráčci
se vznesli.. Vítr vanul zlehka a také naši dráčci létaly jemně a lehce. Chvilkami vysoko a
chvilkami vůbec. Ale bylo krásné teplíčko a všechno kolem zářilo podzimními barvami.
Přikládám pár fotografií.


Průvodkyně Gábi


Dušičkové úterý a středa


Po příletu do Hnízda jsme se tradičně přivítali, také sluníčko a vše kolem. Otevřeli jsme
téma dušiček a zavzpomínali na naše předky, babičky, dědečky, prarodiče, ale i domácí
zvířátka, které jsme měli rády, ale už nejsou mezi námi. Pustili jsme se do výroby světýlka,
které třeba někdo z našich blízkých zesnulých zahlédne a přijde nás tak pozdravit.., Skleničky
jsme postupně oblepili kousky barevného papíru a Peťan nám k nim udělal parádní, drátěná
očka.
Poté jsme chvíli volně dováděli, ale že energie bylo mnoho, pustili jsme se do zvelebování
Hnízda před příchodem rodičů. Holčičky zametaly a hrabaly listí a kluci řezali dřevo. Také
jsme vybrali zase něco kamenů z trávníku. Pak jsme se pustili do přípravy oběda. Gábi prvně
rozdělala ohýnek bez papíru, s březovou kůrou a to jí potěšilo. Před domečkem nám Ondra
s Májou udělali bránu a po jednou jste si pak chodili pro svoje talířky a lžičky. Popřáli jsme
si, snědli výtečnou rajskou, umyli po sobě každý nádobí a šup, odpočívat do típí. Pohádka
byla tentokráte o tom, jak je sůl nad zlato… To už ale začali přicházet první rodiče na
dušičkovou slavnost…


Ve středu byl opět krásný den a jelikož jsme byli den předtím v Hnízdě dlouho do
odpoledne, rozhodli jsme se jít lesem. Pak nám ale změnili plány rodiče s dětmi, které čekali u
pozemku. Proto prosíme, nejedná li se o výjimečnou situaci, voďte svoje děti na nádraží. Jsme
tak svobodnější a do Hnízda můžeme chodit přes les. Díky.


Šli jsme na březovou kůru. Musím říci, že už jste skuteční pomocníci. Svačinka v lese byla
také moc prima. Ten den byl s námi i náš kamarád Pao a byl velmi šikovný. Sám se nasvačil
a poté házel Bédě šišky a klacíky, což ho udržovalo v pohybu. V Hnízdě jsme pak opět trochu
uklidili, ohřáli na ohni polévku.., jen v týpí ne a ne klid.., takže pohádka nemohla přiletět. Pak
jste nám ale sami ukázali, že se umíte ztišit, aniž by vás musel stále někdo okřikovat. Za to
díky.


Gábi


8. a 11.11.
Poselství svatého Martina dětem připomíná, jak důležité a ušlechtilé je pomáhat bližnímu
svému. Martin byl rytíř, jenž se vracel z boje a u bran města potkal žebráka. Neměl u sebe nic
a tak sejmul svůj plášť a roztrhl jej vejpůl, aby se žebrák mohl zahřát. Tento obraz rezonuje i
s děním kolem nás. Světlo se ztrácí a tak je na nás, abychom jej vytvářeli.
Děti měly možnost zažít, jak jednoduché a přitom silné je, dělit se a pomáhat ostatním.
Nacházely zlaté penízky, které sv. Martin rozházel po lese a dělily se tak, aby měl každý.
Snažily se vzájemně si pomáhat, také Paovi a i jiným, menším dětem. Protože byly pozorné,
našly dokonce i podkovu, jenž upadla koníkovi, když sv. Martin projížděl naším Hnízdem.
Shodli jsme se, že jí necháme vystavenou v chatičce, aby nám nosila štěstí a také připomínala,
jak se k sobě máme ohleduplně chovat.




6.10.2010 


Milí přátelé lesní školky (hlavně mámy, tátové a dětičky)
dneska jsme podnikli s dětmi velké dobrodružství - cestu za bezinkovou vílou. Protože jsme nevěděli o žádném bezovém keři přímo u Hnízda (nové jméno školkového místa), vydali jsme se horní cestou přes les. Cestou nám skřítek něco pověděl o bezovéé víle, vzpomněli jsme si, jak nám začátkem léta dala krásné voňavé květy na šťávu. Skřítek nám taky prozradil, že Bez je rostlina s velkou čarovnou silou, že v něm bydlí sama královna víl a že naši předkové - prababičky a pradědové říkali "před heřmánkem smekni, před bezem klekni" A kdykoli žádali bez o kousek jeho dřeva, poklekli před ním a poprosili. Dřevo se používalo na výrobu hudebních nástrojů - píšťalek, koncovek a fujar. Skřítek jednu takovou píšťalku vytáhl a přišla písnička na cestu, abychom vílu přilákali, aby se nám ukázala a dala nám okusit svých černých bezinek, které z těch bílých květů uzrály. Šli jsme a šli, našli několik ořešáků vlašských, děti pilně sbíraly co kapsy pobraly a nakonec i jedna bezová víla se ukázala. Ta měla ale plody už jen vysoko nahoře, o kousek dál vprostřed louky našli jsme však jeden prastarý bezový strom, kde ještě nějaké bezinky nám víla schovala předtím než půjde spát pod zem. (Skřítek nám prozradil, že už jsme přišli na poslední chvíli, ale tahle víla o nás naštěstí věděla) Kolem bezu ale rostlo spousta kopřiv, vydal se tedy Peťan statečně vylézt vysoko do koruny a házel bezové hrozny dětem dolů, ty je mezi kopřivami neohroženě sbíraly do látky. Udělali jsme si ranní kolečko, kde jsme si se skřítkem zopakovali i podzimní písničku 


Padá listí stětlo se ztrácí síla se vrací  ke kořenům
sbírám sbírám jeřabinky na mé nové korále sbírám sbírám jeřabinky budu krásná na bále
trhám trhám trnky šípky uvařím z nich horký čaj trhám...pojďte já vám také dám


a přidali jsme sloku, abychom trochu podpořili Peťana stále ještě na stromě


trhám trhám si bezinky uvařím z nich šťávičku bude sladká bude zdravá zahřeje nás v srdíčku(šťávička na zimičku)


A už bylo nasbíráno - nejvyšší čas neb mušky malé byly na tom místě zvlášť vydatné. Naše cesta pak vedla nahoru k lesu. Na jeho okraji, na místě s krásným rozhledem do kraje jsme vděčně zasedli na obídek (či svačinku, jak kdo) a drahnou chvíli jsme se oddávali hodování na čerstvém vzduchu a po daleké cestě výborně chutnajících dobrot od maminek. Kolem nás prošla jiná škola do lesa na houby. A ti vám byli hluční - Jak Ondra poznamenal, nebyla to lesní škola, protože jinak by přeci určitě věděli, že v lese máme být potichu, abychom nevyplašili skřítky a víly a jiná drobátka lesní. Po svačince jsme vkročili přímo do království podzimu, který v lese hrál všemi svými barvami. Přešli jsme přes potůček a děti si zopakovaly, že když se dojde k silnici, nikdo nejde sám na druhou stranu, a počkáme všichni vždy na sebe, i kdyby na druhé straně byla třeba obrovská čokoláda. Po pár desítkách metrů kamenité cesty, která se svažuje k osadě ale někteří hned zapomněli, rozběhli se z kopce a museli rychle uhnout červenému autu, které naštěstí docela supělo po kamení do kopce. Dostali pak za úkol jít úplně vzadu a hlídat, aby nikdo další takovou hloupost neudělal. A pak to přišlo. Nalevo od nás se odpojovala slibně vypadající cestička, zdálo se že vede za chatičkama rovnou k našemu týpý. Vedla. Ale kudy asi. Přeci naším oblíbeným močálem. Byla to romantika, cestu zeshora uzavíraly větve křovin jako hlubokou bránu, bylo to skoro jako bychom šli vysvobodit růženku zakletou, akorát naštěstí bez trní. Za další zatáčkou začaly louže se rozšiřovat a prohlubovat. Peťan zaimprovizoval lávku díky pohozenému prknu. Děti krásně cupitaly jeden za druhým v řadě a docela si to užívaly, akorát Mája měla látkové botky, které v tomhle terénu se moc neosvědčily. Vzadu Káča s Janinou velkou pomocí táhly kočár přes kamení ( při současném kojení Marušky v šátku docela fuška) Lávku vzal Peťan s sebou pro případ, že by se ještě hodila. Hodila se. Močál se stále rozšiřoval, naštěstí prken kolem poházených bylo dost. Na jednom místě to chtělo opravdu úplný most, ženy napřed protestovaly neb jim to přišlo nemožné, avšak Peťan se nedal odradit a nakonec všechny děti i kočárek šťastně převedeny na druhý břeh. Ach jak nám bylo sladce, když jsme konečně se dotrmáceli do našeho hnízda! Posedali jsme kolem kulatého stolu  a pustili se do dalšího chodu. Když jsme trochu vydechli, pustili jsme se hned zase do práce. Bezinkové miminko které vyskočilo z šátku nám řeklo že už se těší na tu koupel a na šťávičku co uděláme a jali jsem se pilně otrhávat bobulky do hrnků, kdo neměl trhal do jiného či rovnou do společného. Jak už bylo řečeno, bezová víla už skoro spinká, bylo tedy pro děti docela obtížné vybírat jen ty dobré lesklé kuličky, ale snažili se všichni aspoň chvíli. Pak partička klučinů odběhla na hromadu písku (neb pískoviště jako takové zůstalo uzavřeno) a část dětí prokládala trhání kuliček pomocí Peťanovi se štípáním dříví. Zpívali jsme si, aby nám to šlo pěkně od ruky a za chvíli jsme měli už pěkně plnou velkou mísu. Mezitím voda pod pokličkou už bublala. Holčičky nasypaly bobule do vody, míchaly vařečkou, kluci přidávali do ohně. I na místo pro šelmu došlo, ale ještě žádné místo zatím pro ni není, tak aspoň ta idea trochu zabrala. Mezitím šťáva pěkně růžově bublinkovala nad ohněm.Uklidili jsme zbytky trsů ze stolu, pilné ručičky je odnášely na kompost a za chvíli už se všichni střídali u naběračky a nalívali šťávu i s teď už vyrudlýma bezinkama přes plínu do mísy. Tu jsme pak nechali odkapat, vymačkali a zase do kotlíku vrátili už jen čistou šťávu. Každý pak přisypal svůj kousek cukru, "aby byla sladká!" (cukr byl částečně černý s melasou a částečně třtinový hnědý, nebojte) a míchalo se dál. Ze zbytku vyždímané šťávy z plíny/cedící látky jsme trochu odkapali do mísy a to vám byla barvička krásně vínově fialová, každý si namaloval štětcem svůj obrázek, a ten buď vystříhl nebo si udělal ještě jeden malý co poté nalepen na lahvičku (už čas pokročil, proto ta překroucená lepenka a tak). A nakonec, velká sláva, šťáva se po naběračkách rozlévala, napřed dostal každý dvě, ale nakonec jí bylo tolik, že každý měl lahvičku vrchovatou a vesele putovala do baťůžků, pak teprve zpátky k nám do igelitek (sichr je sichr). Mezitím my dospělí jsme balili, myli, zavírali domeček a děti se pomalu shromáždili u brány. Stihli jsme i kolečko před odchodem a honem zas dvojice jako štrůdl pěkně za sebou a hurá na nádraží (kolem šípku, který přerůstá nad přechodem pro chodce - na některé brigádě možná by se dal osekat trochu, jak Peťan navrhl). Z nádraží do vlaku a z vlaku ven, to byl ale krásný den :) Toť sáhodlouhý Káčin zápis (já už jiná nebudu :) Těším se na další akcičky/projekty s dětičkama, do půlky listopadu ještě máme v plánu výrobu kostivalové masti, dejte prosím vědět, jestli takovéhle projekty děti inspirují :) Myslím, že dneska kromě bublajícího kotlíku hodně bodoval i močál, který tentokrát byl pro děti na pohodu. Dobrou noc.


Úterý 19. dubna


vypadalo to, že dnes po tom výletě usnu s dětma v osm, leč zazvonil telefon, spát mi nedal a tak jsem tu abych vám o dnešním naplněném dni trochu povyprávěla.
Vydali jsme se dnes vlakem o kousek dál, do Srbska, takže i Řevničtí se trochu s námi projeli a cestou i pár koníčků zahlédli. Bářin pláč se hned upokojil, Rozárka ji vzala pod svá ochranná křídla. Peťan nám ještě stihl dát návod jak zapálit oheň bramborou :) a byli jsme na místě.
Sluníčko se na nás smálo tož i my rozesmátě jsme se pustili na cestu dalekou.  Přes Berounku po modrém mostě, pak chvíli po silnici přes vísku. Peťan s Gábi odskočili do místního krámku dokoupit důležité ingredience - vodu a skleněnou zavírací láhev se zelným salátem. Všech 12 dětí - 6 holek a 6 kluků spořádaně posedalo na okraj chodníku a jeli jsme áramtamtam kulikuli kulikuli (dupací hru) Po úspěšném nákupu dál kolem ruiny velkého hotelu, kam by se prý vešla celá školka a už jsme odbočili na cestu do přírodní rezervace Karlštejnsko směrem k Bubovickým vodopádům. Cesta nás zavedla do úzkého údolíčka, kde to kvetlo všemi barvami a vinul se podél nás veselý potůček,co nás svým zurčením měl provázet celou cestu nahoru.
" Děti, jsme tady na návštěvě u skřítků, víl, zvířátek a ptáčků, tak budem hezky potichu, abysme je nerušili a třeba někoho z nich spatřili, jako správní Indiáni, psssst." - To byste nevěřili, teda já nemohla věřit svým uším - asi 10 minut jsme šli všichni v naprostém tichu, bylo slyšet jen došlapování botek krok co krok. Vtom někdo uviděl nahoře nalevo od cesty malou jeskyni ve skále. Potichu jsme si jí všichni ukázali. Pak někdo se zeptal jestli bysme se tam mohli podívat. Mohli. Lezli všichni statečně do krpálu, Peťan speleolog posvítil dovnitř, ukázalo se že tam jsou takové komíny, kudy při dešti stéká voda. Všichni se vystřídali uvnitř, Max zachytil dramatický ten okamžik pro maminku na foťák. Malá Rozárka a Bára nakonec taky se vyškrábaly až dovnitř, mezitím kluci včele s Vojtou a Ondrou to dávali po zadku dolů prach neprach, kámen nekámen, kalhoty nekalhoty, až museli jsme je trochu brzditi.
O kousek dál se před námi otevřela svěží louka, když jsme minuli po pravé straně "nebezpečný" rybník - tam nám Peťan ukázal řasu, co rybník dusí.  Na louce jsme se po pár doušcích vody vytvarovali do celkem kulatého útvaru s pracovním názvem kruh, který se podařilo uzavřít díky Viktorčiným smírčím ručičkám. Pozdravili jsme sluníčko, zadupali do země a řekli jsme si, že jsme na chráněném území, co to znamená a kam že to vlastně dneska jdeme - k vodopádům a za fialkovou vílou. Taky jsme vzpomněli svatého Jiřího, který už v pátek odemkne Zem a vylézat začnou hadi a štíři a další havěť. Zazpívali jsme si o něm písničku a o zelené trávě a bíli leluje. Na trávu nám hned Peťan předvedl parádní pískot, Jasmínka se to dokonce i naučila po něm, já taky zkoušela a ejhle šlo to. Ukázali jsme si, co že to jsou ty keře, co bíle kvetou na okraji louky - (trnky kdybyste nevěděli) a mezi nima víc vprostřed stromů větší bíle kvetoucí stromy - divoké třešně ptáčnice. To už jsme se pustili dál, kolem rozcestníku, zjistili že jdem po červené, děti běhali od značky ke značce a zase nás objaly lesy s kobercem květů všech barev s potůčkem uprostřed. Přešli jsme lávku a pak druhou a octli jsme se pod schody vytesanými do skály a mezi kořeny stromů. Tam nastala mírná strkačka - cesta byla úzká a museli jsme si zopakovat, že jeden dospělý musí jít první a jeden zas poslední a všichni spořádaně za sebou. Ještě předtím Rozárka malá s Viki se srazily a udělalo se bebí na tvářičce.
Schodiště se vinulo po okraji skály jíž protékaly vodopády, co dopadaly do menších kulatých tůněk. V jedné z nich ulovil Peťan na ukázku pulce, všichni si ho prohlédli než byl zas do vody zpět propuštěn. Připomněli jsme si, že z něj vyroste žába, a ta vyleze z vody ven a že se jí říká obojživelník ježto půl života tráví ve vodě  a půl na souši. Nad dalším vodopádem čekalo další překvapení. Jeskyně tentokrát medvědí velikosti nás pojala všechny dovnitř - to vám bylo tajemně strašidelné i když jsme si svítili dovnitř. Pak jsme zas po kořenech doskákali dolů k vodopádovému potůčku a v mělké tůňce si odvážlivci začvachtali bosýma nožkama. Viktorka rozumně zůstala s nohama v teple, že je nastydlá. Na chvíli jsme se tu zastavili, aby dětem oschly osvěžené nožičky a poobědvali jsme i zelný salát, abychom láhev od něj mohli na fialky použít. Taky Maruška, třinácté to dítko zavinuté v šátku, se na chvíli protáhla. Bylo něco po poledni. Taky jsme hojně všichni pili vodu, však bylo taky vedro. Nad námi už byl jen jeden menší vodopád a dál nás vedl potůček rozkvetlým lesem, uhnuli jsme z turistické značky a drželi jsme se proti proudu, pořád mírně vzhůru. Otevřela se před námi po chvíli velká dlouhá louka a na jejím konci cíl našeho putování - magický kopec s jednou rozkvetlou třešní uprostřed. Už na nás šla únava a několik hlásků se ozvalo že už nemůžou a že je vedro. Naštěstí bystrý větřík nás uslyšel a rychle přiběhl nám ochladit tvářičky a to se hned šlo líp.
Ještě naposled jsme přebrodili potok a pověděli jsme si, že teď zkusíme poprosit fialkovou vílu, aby nám ukázala pár svých kvítků, které natrháme na sladký sirup. Kytičky, že budem trhat do kšiltovek, kterých byla mezi dětmi velká hojnost. Stoupali jsme strmější hlinitou cestičkou mezi mladými buky a vyšplhali až na stráň. Cestou kvetly fialové podléžky, tak nádherné koniklece nám ukázaly své hlavičky obrácené k slunci. A hned zkraje taky jedna skromná fialková rodinka se nám odhalila. Udělali jsme kolem ní kruh a s holčičkama vymysleli písničku, kterou jsme pak všichni zazpívali:


Fialko , fialko
můžu si tě vzít?
Z tvých modrých
kvítečků
sirup uvařit?


Zaposlouchali jsme se a vida, fialka nám to dovolila. A objevil se najednou i skřítek Srdíčko Ametyst, kterého už děti znají od bezinkové šťávičky. Ten nám řekl, že opravdu jste byly úžasní, že tak dalekou cestu přes vodopády jste za fialkou přišly a že tak krásně potichu vám to i chvíli šlo. A fialková víla prý mu prozradila na sirup recept: nasbírat květy, zalít horkou vodou a celý den nechat louhovat. Potom slít a smíchat se stejným množstvím medu. Ale to už tam zítra s vámi nebudu tak pěkně poslouchejte abyste si to pamatovali. A pamatovali. A fialce jsme poděkovali:

Fialko, Fialko
děkujeme ti,
že nám dáš
svůj sladký
medík pro děti.

A kousek dál už bylo v trávě tolik fialek, že se to jimi jen modralo. Řekli jsme si , že je důležité vždycky aspoň jednu kytičku z každé rodinky nechat, aby mohla zas na přesrok vyrůst a opravdu všichni na to dávali pozor. Rozárka velká se dokonce každé kytičky znovu a znovu ptala a ouškem poslouchala jestli jí smí utrhnout.
Naštěstí jsme se blížili vrcholu kopce, při trhání několik partiček se udělalo, ti vylezli na třešeň, ti na kouzelný propletený strom u ohniště na vrcholku kopce, Kryštof Matějů byl záchranářem se základnou na jisté lísce. Nasbírali jsme suchou trávu a větvičky, zapálili oheň, požádali ho ať nám vodičku na fialky zahřeje. Za chvíli to v ešusu bublalo. Přesypali jsme fialky do vymyté lahve, kterou jsme převařenou vodou sterilizovali. Všichni se seběhli ze svých stromových stanovišť, zalili jsme fialky vařící vodou a na víčko všichni poklepali své přání - ať je sladkej ať je dobrej ať je voňavej... a pomalu byl čas balit baťůžky a lahve od pití - skoro všichni všechno vypili, naštěstí byla ta voda navíc pro žíznivce. Ohýnek se rozhořel dost silně a my ho museli teď opustit. Komu se chce čůrat? Zrovna nikomu? Hodil se Maruščin nočníček, vystřídalo se na něm nekolik holčiček, ale nic. Nakonec Gábi to zachránila a pak i Maxik přímo do ohně trochu na uhašení pustil.
Autobus měl jet za 20 minut, bylo třeba trochu pospíšit. Seběhli jsme lesní cestičkou mezi sasankama a podléžkama k rybníku a odtud už polní cestou k silnici a na autobus. Ale ouha závěrečná historka s klackem: Max měl svůj parádní klacek s vidličkou obětovat a vrátit zpátky lesu. Neznaje školkové pravidlo, že klacky v lese zůstávají jsem mu předtím dovolila, že si ho může vzít do autobusu s sebou když dá pozor aby nikoho nebouchal, nešťouchal a nestrčil. Peťan klacek zkrátil na tu malou vidličku a větší kus měl zůstat tady. To Max těžko nesl, neb se na svůj klacek už jaksi za celou tu tůru navázal. Napadlo mě jestli by se nedal klacek nařezat na 3 malé díly a ty dát do baťohu a posléze doma zas svázat. Jenže právě to netkvělo ani tak v délce jako spíš v tom, že má zůstat dřevo v lese. Nakonec Max slíbil že se upokojí a to hned, když bude smět velmi opatrně a pana řidiče se sám zeptá jestli smí se s ním nalodit. Což taky k radosti své udělal a dovoleno mu.
Přišli jsme s pěkným pětiminutovým předstihem. Zato autobus měl zpoždění. Museli jsme ho přivolat autobusáckou písní hájvej číslo jedna a po ní jede king, Honza jede autobusem je to hárlej king. :) A jezdili jsme křížem krážem zastávkou oči rozesmáté - a už tu byl. V autobuse jsme si ještě na utržených exemplářích zopakovali jak vypadá podléžka jaterník, petrklíč, sasanka a proskurník. Majda to zabalila spánkem, ostatní koukali na koně, co se kolem pásli a vesele štěbatali až do Řevnic. Jasmínka se šla zeptat řidiče jestli staví i na nádraží. Prý na náměstí. A tak jsme ještě ten kousek zkratkou museli si šlápnout, Peťan chrabře s Majdou v náručí. Na nádraží se s úsměvem probudila, když jsme hledali pro ní nějakou lavičku, kam jí uložit.
No měli jsme toho v nohách i v srdíčku dost a dost za ten krásný den nasbíráno.
Děkuju vám všem, že jsem si s vámi mohla krásný den prožít :) A těším se jak dopadne ten sirup. :)
Káča









Žádné komentáře:

Okomentovat