11.1. 2015 Od Sebastiana:
V úterní den se cosi pohnulo... mračna se rozestoupila a počasí bylo "pure sunny, pure blue" - lalalalalaaa :), teplota něco okolo 12 stupňů. A dali jsme si pořádný výlet. Vzhůru na Vrážku (kopec, který velmi šikovně odděluje kotlinu řevnickou od té zado-třebaňské. Vyznačuje se pěknou zelenou travičkou či obrovitým elektrickým vedením (až z toho jde dojem, že to musí brát všechen proud, rovnou od Temelína) a jakýmsi velikým placatým bílým domem, kde asi bydlí někdo s mnoha penězi po kapsách.
Na kopci jsme se nasvačili, děti se hned po jídle spontánně proběhly po zelené louce :-) a něco málo zacvičily jógy. Prošli jsme dál, směrem od řeky k brdskému hřebeni, a po necelém kilometru narazili na mnohosetletý dub (zde jsme si četli legendu o jeho vzniku a nabrali si u něj sil - kdo u něj přespí, zdají se mu zvláštní sny a může se mu pak splnit, co si přeje. navíc obdrží nezměrnou sílu) a u něj se stočili a po poli došli až do cípu, ze kterého nebylo zcela zřejmé, jak dál. Buďto se vrátit k dubu a sejít po cestě rovnou do nejzazšího koutu Řevnic, nebo obcházet pole druhou stranou a dostat se k notně využívané silnici.
Sluníčko tou dobou již zbarvilo naše tvářičky dorůžova a o pití nebylo vůbec třeba děti žádat: taková poptávka po picích pauzách nebyla dobře od září loňského roku. V tom jsme si všimli, že z pole vede malinká zvířecí stezka, lehce bahnitá, a svažuje se čím dál prudčeji dolů, mezi nataženými špagáty pádu-chtivých ostružin a uschlými stébly kopřiv a jakýchsi vysokých travin. Tou jsme se dali, abychom záhy zjistili, že končí u jakéhosi kamenného pole, prudkého svahu pokrytého nedobře upevněnými kameny. Ale zpět jsme již nechtěli, a tak jsme pomalinku polehounku scházeli jeden po druhém tímto kamenným mořem do stráně lesa (zatímco sluníčko nás zpoza stromů tu a tam šimralo po čepicích). Všechno bylo v tu chvíli trochu napjaté, protože nyní jsme se ocitli ve skutečně těžkém terénu. Když jsme ale o pár kroků dál objevili klouzačku strání až dolů na dno rokle (byl to zřejmě svod pro vodu, vyrobený z navazujících betonových "úček", zasazených do vymleté rýhy), rázem bylo opět veselo a už se naše dětské stádečko hrnulo skluzavkou dolů (viz foto v odkazu níže).
Pak jsme ještě překonali dvě tři strmé prolákliny, které tam zanechala v našem dni absentující divoká voda, a byli jsme zpět ve vrchní části Řevnic, s pevnou půdou pod nohama. Tak tak jsme došli a stihli oběd a pak vlak zase domů. Stihli, protože děti šlapaly naprosto parádně. Řekl bych, že toho dne zvládli 7 km v terénu.
Odkaz na fotky:
S pozdravem Sebastian
Od Petra
V pátek jsme podnikli společnou výpravu školy a starších školkáčků, jejímž cílem bylo zdolání strmé skály nad vesnickou Hostim.Do Srbska jsme se přepravili vláčkem, přešli lávku a vydali se proti proudu Berounky k soutoku s Lodenici.Většina dětí ladila formu na okolních skalkách, málokdo šel spořádaně po cestě.Mostek přes Loděnici byl trochu poškozen po povodních a mohlo se přes něj přecházet pouze po jednom.Jasmína s Viki a Rozárkou si to přečetly a tudíž nám nezbylo než to respektovat.Pokračovali jsme mírně vzhůru podél Loděnice, odlistněné stromy umožňovaly krásné výhledy na kaňonovité údolí říčky a její zvláštně zelenomodře zbarvenou vodu.Těsně před Hostimí, v místě prvního výhledu na skálu, jsme se občerstvili bramborovými plackami a po silnice došli na místo základního tábora výstupu.Nálada trochu poklesla, houština akátů, hlohů, šípků a ostružin nepůsobila příliš povzbudivě.Husím pochodem jsme přesto začali stoupat a brzy prošli nepříjemnými křovisky. Někteří ze školkáčků poprvé zalitovali, že nezůstali se zbytkem školky v blízskosti týpí nebo doma.Cesta teď vedla lehce zatravněnými skaliskami s občasnými šípky a hlavně stále výrazněji vzhůru.Na špici se drží Honza s Matějem, výborný tandem tvoří Berta s Anežkou, školáci pomáhají menším. Záhy dosahujeme hrany skály, stáčející se kolem loděnického údolí.Směrem dolů je kolmý skalní sráz, kde kdysi dávno došlo k propadu,který údolí vytvořil. My pokračujeme výš po hraně, těsně za sebou zdoláváme nejvíce nebezpečný úsek. Na zakrslých borovicích vidíme spoustu jmelí a s přibývající výškou máme stále krásnější výhled.Závěrečný úsek prošlapává Adrian s Jasmínou, někteří už opravdu nemohou.Viki pomáhá Miše vzadu povzbuzovat pomalejší. Nakonec všichni zdárně dosahujeme vrcholu a vrháme se na jídlo.A jak už to bývá děcka velmi brzo nabývají nové síly a můžeme vyrazit na sestup. Ten probíhá poměrně hladce, smíšeným lesem s převahou buků.Chceme se dostat do Srbska druhou stranou, ale kousek od Bubovic se rozhodujeme pro autobus. Ůnava už je přeci jen značná, tak to nechceme přetáhnout. Míjíme domek Markéty a Petra,kde byla část dětí na prázdninovém pobytu, zamáváme malé Valérii a jdeme na autobus. Na zastávce si dáme zbytek placek a sladké kuličky od Míši a přejíždíme do Řevnic. Tam se přesuneme na vlakové nádraží, potkáváme Sebíka s Kryštofem a zbytkem dětí a hurá domů.
Ve zprávě jsem nejmenoval skoro žádné děti konkrétně. Je to proto, že bych chtěl na závěr vyzdvihnout týmové pojetí, které bylo v pátek hodně znát. 6 školáků a 11 školičkových dětí se vzájemně výborně doplňovaly, pomáhaly si, působily hodně propojeným dojmem...Smekám před všemi zúčastněnými, protože den byl opravdu fyzicky hodně náročný a všichni to krásně zvládli...
Petr
Já bych ráda poděkovala Petrovi, že nás vzal na tak vyjímečné místo. A rovněž, že si troufl i přes ten velký počet účastníků. Také děkuji za nádherné počasí, a všem dětem co se zúčastnily uděluji pomyslnou medaili "zlatého kamzíka".
Byla jsem minulý týden ve školce 3 x a musím konstatovat že všechny děti udělaly od září velké ba i obrovské pokroky. Zdá se že i vánoční prázdniny všem nám prospěly. Je to fakt radost. Máme tento týden dost zápisů, tak se nebudu vůbec rozepisovat jak jsme si užili procedurty v solné jeskyni a cestou jsme potkali velmi přátelskou nutrii a jak skvělý den se Sebíkem a s ledem pokrytými kalužemi jsme měli ve čtvrtek a jak moc silné, odvážné a disciplinované děti byli v pátek. Snad i z fotek si uděláte představu jak jsme se měli. ......
Míša
Pondělí 12.1. 2015
Děti se Španďou a Kryštofem radostně vyskákaly z vlaku v Řevnicích. Pozapínali jsme co bylo třeba a vyrazili na druhou stranu než obvykle. Protože Matěj V.cestu, na které jsem se s Kryštofem shodli, dobře znal, stal se jako velký předškolák průzkumníkem a mohl jít jako první z celé skupiny. Za ním kluci s Kryštofem, a pak holky se mnou, tedy s Eliškou.
Přes město pěkně v ,,hadovi´´, poctivě se rozhlížíme každý za sebe i za skupinu a bezpečně přecházíme všechny velké i malé silnice. Jdeme přes náměstí a první zastávku picí a čůrací máme u velké základní školy. Pak hurá do Sochorovky a po vrstevnici okolo lákavého dřevěného hřiště,ale my šup nahoru do lesa a vlastně po modré krásnou lesní cestou, a to už bez rukou volně, ale jako skupinka. Cecilka přes město nedůvěřivě zkoumá, proč nová trasa, ale tady v lese vyráží dopředu a drží partu s průzkumníkem Matějem. Míjíme malá údolíčka, roklinku s potokem, fouká okolo nás vítr až se vysokánské stromy kývou ze strany na stranu. A to si i my zkusíme na svačinkovém místě po pozdravení v kruhu. Máme nohy jako pevné kořeny ukotveny v zemi, tělo jako kmen a necháme se ve větru rozkývat.Díváme se do korun stromů a houpáme se ve větru:). Pak dobrá svačinka z batůžků. Děti jsou samostatné. Občas někdo zapomene, že už minule poposkočil dál,a že obsah batůžku, zip na bundě... nejsou tak nedobytný, jak se na první pohled zdály:) ale brzo si vzpomene a má z toho radost. Malá Anežka jde s vervou do akce a na otázku:,,Potřebuješ pomoct.´´odpovídá :,,To zvládnu.´´a točí se s batůžkem dokola, dokud ho nelapí:). O Miušce nemluvě. Také samostatně zdolává batůžek, a když něco opravdu nejde, chvíli nás hypnotizuje, a pak vyskočí a donese tu nedobytnou věc s lehkým úsměvěm a nechá si pomoct.
A les už nás láká dál. Zatímco do potoka létaly šišky a klacíčky radostného Matěje P., Ellen, Vilmy, Anežky,Mii, Bereniky, Kryštof vyřezal lodičku a Noe si ji nese k potoku a jdeme ji pouštět kanálem bahnitým,který vykutal Matěj V. a odborně ho vyčistil holandský stavitel Tim, Vašík a Cecilka přiložili ruku k dílu.
Cesta pokračovala mechem a my neodolali a zkusili si nějaké ty kotrmelce, převaly a dokonce hvězdy!!! Přechod přes kladinu, spadlý smrk máme už v malíku všichni. Zlehka půjčíme ruku tomu, kdo to ještě neví a posílá si do nožek nejistotu. A taky děti chtěly tančit a zpívat o vráně, tak se mech stal taneční plochou.
Pak hurá s Kryštofovou pohádkou o princi Vilibaldovi a o drakovi dál až k dřevěnému můstku přes rokli, lesní cestou zvesela po vrstevnici až k louce školky. Občas se ozvalo:,, Já nemám ruku´´, tedy v překladu chci se držet někoho za ruku...tak jsme si řekli, že ruce má dvě a že je to fajn volně si běhat po lese s tím parádním rozpětím. Někdy bychom museli být chobotnice, a tak jsou úseky, kdy opravdu každý jde sám nebo s kamarádem. Děti jsou hned samostatnější a víc si hrají, než když nám ,,visí´´ na ruce.
U srubu na děti čekalo překvapení.Kryštof přinesl a na ponk umístil ,,montessori´´ způsobem nové kladívko a šroubovák, hřebíčky a šroubky. Pověděl jim, jaká pravidla a radosti tyto předměty obnáší a děti se hned pustily do práce. Dnes jsem chystala oběd já, tak přesně nevím,jak to u ponku dále probíhalo.
Oběd u ohně v týpí nás posilnil. Kdo chtěl, poslechl si pohádku O veverce Zrzečce a o záchraně nemocného dubu. Ostatní vyrazili k ponku a s Kryštofem vyráběli stolek.
Pak byl čas a my uklidili týpí a nářadí, zamkli les a se školáky se vydali k nádraží.A tady můj zápis končí, přiojuji dvě fotky od ponku.
Děkuji za krásný den s Vašimi dětmi!!!
Eliška
prosincové Úterý 2014
Tohoto dne jsme měli procházku kol řeky. Děti byly skvělé a skotačivé, přestože byl jeden z hodně šedivých dní. Došli jsme ke hřišti u osady Strongboys a hráli si. Odsud také pochází video s prazvláštní tématikou, které si můžete shlédnout na linku níže. Zajímalo by mne, kdo by v tom vylovil nějakou interpretaci, co to tam vlastně symbolicky provádíme (... Martine? :-) ).
Čtvrtek
Byl den kratší, těšili jsme se na besídku. Šli jsme přímo ke srubu a zopakovali si důkladně všechna pravidla o lese, o tom, kdyby se někdo ztratil, o práci s noži, o ohni. Zahráli jsme si hru na vlaštovičku a kočky. Pozdravili den.
Indiánská básnička:
Když ráno vstáváš
poděkuj rannímu světlu
za svůj život a sílu.
Vyslov dík za své jídlo a těš se ze života.
Když nemáš, zač bys poděkoval,
věř, že chyba je jen v tobě samém.
Nacvičili jsme s klukama "Vánici a sněhovou bitvu", zatímco Zuzana a holky s některými kluky byli v teepee a četli si a možná ještě něco, o čem ani nevíme...
Kryštof pak vzal starší děti dřív (odtud 3 rozlučkové skupinové fotky, viz odkaz níže). My se Zuzanou jsme pak opečovali srub, zavřeli dveře a zamkli s dětmi les a vyrazili po stejné ose na besídku.
Z té jsem měl radost.
Sebastián
Fotky ze školky, Klubíčka nebo z pobytů 2014:
Míša Formanová
Žádné komentáře:
Okomentovat