Výlet na Tetín

Sunce sotva prosvítalo mezi mraky, když jsme se vydávali vlakem do Berouna. Nebylo snadné určit zda bude slunečno nebo zataženo. V Řevnicích se připojili Petr a Káča a řevnická skupinka. Když jsme v
Berouně vyšli před nádraží, uviděli jsme leteckou mapu, na které jsme si prohlédli, jak z výšky vypadá naše trasa. Pak jsme hledali modrou značku a po ní se vydali vzhůru do kopce, nad údolí Berounky.

Pro Vás, co to tam neznáte: je to tam krásné a plné životodárných sil, jsou tam cítit v zemi a v přírodě nejstarší kořeny našeho národa. Výhled do dálky na kopce, pokryté lesy a loukami - široká otevřená
krajina plná doznívajících barev podzimu. Otevírající se a zavírající se průhledy na rozeklané údolí Berounky. Zubaté skály i oblé plochy uhlazených kulatých kopečků...

Když jsme konečně vylezli nahoru, otevřela se před námi náhorní louka, zalitá kosým dopoledním sluncem, které si mezitím proklestilo cestu a rozehnalo mraky. Děti spatřily ufo. Leželo ve stínu kopce před námi,
ale bylo tak daleko, že nešlo přesně rozeznat, jaké ufo to je. Nebylo směrem naší cesty, a tak jeho záhada zůstala neproniknuta. Leč srdce nás všech byla veselá, protože slunce svítilo a vše bylo krásné,
naplňující. Také proto, že dnešní den je Díválí, svátek světel.

Brzy jsme zahlédli první dům a za ním věžičku, kterážto patřila kostelíku v obci Tetíně. V Tetíně jsou tři kostely. Do jednoho z nich jsme se podívali, protože Káča zavolala domorodkyni: stařenku, která
nám vyprávěla o místních událostech. Hlas měla neslyšný, až děti ztrácely pozornost. Ale nezdálo se mi, že by setkání bylo zbytečné: naopak, děti stařenku dobře vnímali a předala jim něco moc důležitého
úplně jinou cestou, než v podobě haldy informací. Byla tam snad jako posel od samotné svaté Ludmily a přinesla ji svým bytím...

V Tetíně je ale také hrad, který stojí na skále hned nad železniční tratí a hledí jako strážní bod na údolí řeky. Zbylo z něj málo, pár zdí. Tento hrad bylo místo, kde sídlila Teta, dcera Krokova, následovníka praotce Čecha. Vzpomínal jsme na minulý podzim, kdy jsme byli na Řípu a vyprávěli si o prvních dnech našeho národa.

Cesta zpět nás zavedla přes řepkové pole a březové háje k řece. Slunce se již schovalo za severní svah a osvětlovalo protější břeh řeky, plný skal a jeskyní. Také jsme spatřili kozu, který byla v prekérní situaci
- alespoň se nám zdálo, protože stála a skoro se nehýbala, za sebou měla mládě, nad sebou i pod sebou skálu... Děti vytáhly provazy a hrály si na koně a jezdce (kůň měl jeden konec provazu omotaný okolo
ruky; jezdec koně řídil držíc druhý konec provazu a vydávajíc rozkazy k zastavení či jízdě). Brzy jsme pak došli do Srbska, kde jsme počkali na vlak domů.

Celkem jsme dnes ušli asi 7,5km.
Snad se bude dobře spát :-)
Sebastián