Zápis Předškoláci 6. prosince 2013
Z Prahy přijela Míla, na nádraží počkala na Terezku a šli rovnou k nám, kde už čekal Vojta, Viktor a kilo těsta na perníky. Později dorazila Andulka a pustili jsme se do pečení. Z jednotlivých plechů vznikaly pohádky, například Veverkov neboli veverčí les, Hvězdná obloha, dinosauří prales, delfíni v srdíčkách, prostě dětská fantazie jela na plné obrátky...pekli jsme a pekli,, každý měl možnost si
vyzkoušet jak vymazávání plechu, tak hnětení těsta, válení válečkem, vykrajování, opatrné sundavání perníčku ze stolu a dávání na plech...zandavání do trouby...Terezka skvěle zvládala i vyndavání hotových perníčků z horkého plechu, Andulka pak pečlivě umyla všechny vykrajovátka a kluci umyli stůl. Když bylo upečeno a stůl čistý, vyndala Terezka pomeranč a přišla z nápadem vykrajovat
ozdobičky z kůry, kluci měli mandarinky a Andulka malou vykrajovací hvězdičku...Terezku napadlo, že můžeme ozdobičky dávat na drátek a Andulku zas, že by z toho mohl být náramek, kluci si udělali ozdobičky na adventní věnce.....a už byl čas na polévku, tentokrát masový vývar se zeleninou a
chlebem, děti nachystali talíře a lžíce, pak byla pohádka z čertovské knížky (bylo den po Mikuláši).Děti si nabalily pečivo a ozdobičky z kůry domů a už byl čas vyrazit zas dál..
zapsala Danča
V úterý jsme se školkou vyjeli až do Srbska. Po cestě skvěle zafungoval Honza Kořínek a Norka, kteří mi předali do vlaku řevničáky a po chvíli jsme s úžasem hleděli na to zjevení hradu Karlštejna, které se vždy tak náhle otevře, jako pohlazení starými časy či jakýmsi neposkvrněným rajským stavem, když se cestuje vláčkem do srbských skal či ke kořenům naší krajiny na Tetín.
Byl svěží, ale čistý vzduch a božské Slunce se právě dralo nad kopce, aby pak stejně zůstávalo z velkou část výletu zahaleno závoji mračen - některých jemných a elegantně střižených, jiných temných, napovídajících sníh.
Robin dovezl Kubíka až na srbský jednosměrný most; nemohly se najít botičky a tak s Kubíkem podnikli výjimečnou "rychlou jízdu co autíčko dovolilo". No a byli jsme všichni. Prošli jsme dolní vesnicí a zahnuli vpravo. Cesta pak začala stoupat prudce vzhůru mezi malými domky s psíky a slepicemi, a tak jsme nevěděli co lepšího, než si s nimi zaštěkat a zakokrhat.
Za vsí jsme se pak vyhoupli na širé loukám podobné kopečky, avšak každý trochu jiný. Na jednom čerstvě poorané brázdy pole, na druhém dlouhá vlasatá tráva, kterou pročesával vítr, jinde zase pěstovali kedlubnu. A na jednom takovém poli našli Hugo, Tula, Tonda, Kryštof a Oliver kosti. Byly malé, ale neuhodli jsme s jistotou, z jakých zvířat mohly být. Pak jsme došli na samý okraj chundelatých trav, kde kvetl bohatě červený keř plný jakýchsi tropických květů. Okolo byla spousta trnkových keřů, a tak se k němu Almičce, Andulce a Lolince špatně klestila cesta, jenže touha po kráse je nepředstavitelně veliká, a tak se vrátily s natrhanými kvítky: "Sebastiáne, dáš mi to do baťohu?". Hleděli jsme odtamtud dolů, kde plynula volným proudem řeka a za ní tu a tam projel vlak. Na protějším břehu se tyčila mohutná zubatá skaliska "ty přelezeme a budeme v pískovně, viď?", vyzvídal Vašík. Otočili jsme se však zpátky a vraceli do mírného kopce...
Nad dlouhými trávami byly zase trávy sekané a hnedle jsme toho využili: koulely se sudy, běhaly rychlé závody, točila letadla a hrálo na honěnou. Pak jsme vyslali 4 zvědy - Viktora, Andulku, Lolu a Lukáše -, aby se vydali vypátrat pískovnu. V tu chvíli se nám naše skupina úplně rozdělila: Pár dětí se s Ivankou vydalo za zvědy, kteří zmizeli za obzorem, zbytek pak se mnou trochu jiným směrem, kde jsem tušil přístup do pískovny z druhé strany. A tam po cestě jsme potkali obří houby. Za chvíli jsme se přehoupli přes horizont a před námi se otevřela rozlehlá kotlina srbské bývalé pískovny.
Na jejím dně jsme se sešli všichni, tak jak mělo být. Rozdělali jsme oheň a dali si vydatnou svačinu.
A pak začaly krásné dvě a půl hodiny klouzání po písčitých svazích (užíval si zejména Hugo a Kubík, ale s chutí jezdil i Olík, Kryštof, Viktor, Luki, Vašek, Vincent, Naty, Alma, Anička, občas Lola) rozšlapávání ledu v loužích, koulení a her se starými pneumatikami (Tonda, Naty, Vinc, Luki, Kryštof, Vašík), prozkoumávání podivuhodných cestiček v písku (Tonda, Tula, Olík), které vypadaly jako kaňony dětské velikosti a rozeklaně se klikatily ze svahů, přeskakování malých puklin odsypaného písku.. Jediný, kdo z toho všeho šumu měl pramalou radost, byl malinký místní králíček s bílým zadečkem, který na začátku vystřelil jako střela do keřů na pahorku a pak musel trpělivě čekat, než nevítaní a hluční vetřelci vyklidí území.
Několikrát se na nás zlehka začal sypat sníh; mnohokrát nás slunce po tvářích pohladilo.
Pak jsme ze stavebních kamenů, kterých tam byl navršený celý kopec, postavili hrad. Hradními pány chtěl být leckdo, ale jasno bylo o jiných: princezna byla Alma a jako nenahraditelná služebná se ukázala být Lola, která v této funkci stíhala plnit princeznina náročná přání, stavět zdiva hradu i vymýšlet pomyslný příběh a odhánět neodbytné nápadníky (rytíře, kterým nebylo po libosti, že princezna tráví příliš mnoho času na kopci (navršené hroudě) nad hradem, namísto aby ji měli uvnitř své pevnosti). Vincent zase o kousek dál využil povalujících se záhadných předmětů ke stavbě automobilu. Měl tam kola, volant, sedačky i řízení.
Jenže to už se školkový den chýlil ke konci. Sluníčko teď svítilo požehnaně a blížilo se rychle k římse nad západem, takže celý kruh pískovny byl zaplavený měkkým zlatavým světlem. Králičí ouška nikde nebylo vidět. Uhasili jsme oheň, zasypali hlínou, omyli si ruce a vydali se na cestu zpět. "Děti, jdeme, pojďte se seřadit do štrůdlíku, najděte si svého kamaráda a vezměte ho za ručičku... copak je Olí? Čůrat? Dobře, tak děti ještě chvilku počkejte, my se zatím..." ;-)
zdrástvojte
Sebastián
Žádné komentáře:
Okomentovat