Deníček 22.1.2013


Milí rodiče.

Lehké mrazy se drží (zaplať pánbů), a tak je vesnice Řevnice stále docela bílá. Ne jako Praha, která je taková špinďo-strakáčkovská {vlastně se mi docela to přirovnání líbí: hrdina z Neználka ve Slunečním městě Špinďa Strakáček se vyznačoval nedocenitelnou schopností okamžitě (během minuty) se zašpinit, ušmudlat, pobryndat - podobně obyvatelé pražští, jakmile napadá ta bílá nádhera, rychle se pílí, aby vše posypali, pobryndali a ušmudlali :-) }. Zkusím pokračovat >>jako kdyby z románu vyskočil<< (dovolil jsem si lehkou idealizaci).

"Sníh tlumil všechny naše debaty, a tak jsme neslyšně jako myši až k Eliščině a Markově obydlí" právě jsme se chystali nepozorovaně proklouznout do zahrady, když v tom na nás náhle vyrazil lítý pes Poňa, stvoření, které nikoho nenechá na pochybách: lítější šelma již v tomto světě nežije... A aby toho nebylo málo, po honičce na život a na smrt po zahradě donesla Eliška ven zvěř neméně hrozivou, lítého králíka Karla. Černý je jako noc a za sebou nechává spoušť. Co se však nestalo: Poňa náhle zcela zapomněl, koho že to má k smrti poděsit a na konci sežrat, a králíkovi Karlovi (bývalé Růžence), se hrdinně, ač pošetile postavil.
Zápas neměl dlouhého trvání. Na scéně se totiž objevila Rozárka, královna místního kraje, uchopila králíčka do náruče a odnesla ho do větví stromů "to abyste věděli, kde má zahradní klec". Bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem, bouře se utišila a nastalo ticho, příjemné, se stopami kouře z řevnických komínů... a tedy Hluboký nádech, výdech, (p)ozdravné kolečko a pak se školáci oddělili.

Ale to by ani nebyla naše konglomerace (škola plus školka), kdyby se nestalo něco neočekávaného. Sotva jsme začali při cestě k Teepee druhý díl pohádky o neprokázaně pohádkovém klukovi Janovi (tedy v prvním dílu byl jasně pohádkový: utekl do pohádky, porazil čarodějníka a ještě začal mít zlatavé a stříbrné tečky po rukou, jenže pak mu v lidském světě starý mudrc řekl, že jestli chce dokázat zázraky, musí poznat sám sebe, takže se postup zpomalil a přichomýtla se fáze zapomnění na vlastní původ), když tu nás najednou shora nájezdem a salvou sněhových koulí přepadli školáci, v čele z pirátkou Jankou, byli nemilosrdní a dvě děti zajali. Pak se strhl další (den bitev?) boj, který skončil rozvážným a pramálo čekaným rozhodnutím školáků "je čas jít se učit"... A byl, vždyť dvanáctá ťukala svými tenkými pařátky o okenní tabulky hájovny.

A co my? My jsme rozložili temascal (chýše na pocení, údajně oblíbená v čase 21.století v oblasti Berounska :-) ), který doposud od dob podzimní Sweat lodge stál vedle teepee. Již nestojí :-) Myslím, že se všichni rozebírači domnívali, že je to činnost věru bohulibá, neboť pracovali zcela zaujati řezáním, sekáním a vytahováním prutů, přenášením i dohadováním se o tom, že je již na čase prohodit si nástroje. Musím je všechny pochválit, nádherné soustředění.

A většina dětí zářila při odchodu domů nebývalou čistotou. Byl sníh. Nebylo žádné bláto.

Zdraví a štěstí zasílají
Sebastián a Richard

Žádné komentáře:

Okomentovat