Jakoby svět nebyl místem pro životní volnost,
jakoby černá a šedivá nejzdobnější barvou byla pro pracovní plášť,
a všechny naděje si schovávají do klobouku, který pečlivě uloží do skříně, jak dorazí dóm.
Již u Velké Chuchle začalo padat a padalo čím dál
víc. Nakonec napadalo asi 6 centimetrů nádherného čistého materiálu, a
nikdo za něj nic nechtěl :-)
Udělali jsme si oheň na zahřátí, veliký silný oheň, na kterém se podíleli všichni (přinesli jsme chrastí, klacky). Potom kluci rozjeli ze svahu skluzavku,
kterou jsem jim pomáhal vylepšit. Vojta klouzal velikou rychlostí,
kterou jsme orientačně stanovili na 60 km/h - a pak říkejte, že děti v
LŠ jsou párátka - , ale Miki, Péťa i Tonda byli taktéž strašně rychlí.
Vůbec nevadilo, že sníh leze všude, do kabátků, za krk, do nohavic i do
rukavic. Richard trávil zatím příjemný čas s ženskou společností
(Almička a Andulka).
Polévka byla tentokrát od Káči a byla velmi velmi chutná: ač byla várnice zcela vrchovatá a dětí bylo dnes méně, téměř jsme ji snědli.
Po
polévce chvilka bloudění po pozemku, vrývaly se tehdy do sněhu stopy a
našemu místu se vším možným rejděním projevovala úcta... A pak kluci
Miki a Vojta Jáchymovi začali ztěžovat práci na sněhulákovi, což
zformovalo celý zbytek dne. Sebastián Jáchyma bránil házením sněhových
koulí, kluci byli čím dál odvážnější (drzejší) a jak se to začínalo
mlít, přirozeně si to postupně přitáhlo všechny zbylé děti a přidal se
Richard (děti skandovaly "Ríšo, Ríšo", jak chtěly, aby na ně házel koule) začala skutečně parádní sněhová přestřelka.
Nikdo nebyl vyloženě proti nikomu, ale zároveň kdykoliv mohlo něco
odněkud přiletět (dá se říct, že to byla hra akrát z pokladničky
intuitivní pedagogiky).
A šli jsme. A klouzalo nám to. A všichni jsme byli "v tom". A tak děkujeme sněhu - krásnému, bílému, pro všechny.
Ať máte doma hezký večer.
Sebastián
Žádné komentáře:
Okomentovat